Když někam chci běžet, potřebuji cíl...
A ten jsem si vytyčila. Pro dnešní den jím mělo být vyzvednutí knížky z knihovny, pro kterou jsem se nemohla a nemohla vypravit.
Den začal opravdu slibně. Vstala jsem brzo ráno a řekla jsem si, že než vyběhnu, přepíšu si pár stránek fyziky, dám si horkou vanu, uklidím si, dám si pořádnou snídani, prostě udělám všechno pro to, abych začala svůj den užitečně pro pocit zadostiučinění, ale zároveň příjemně, ať jsem hezky čerstvá, voňavá a plná elánu...
Řekla jsem si: ano, musíš jít běhat! A proč? No protože musíš vyzvednout knížku z knihovny a pak... nemůžeš to udělat tomu klukovi, co tě ještě včera - týž den, kdy jsi založila tenhle pitomej blog - podpořil! Když kvůli ničemu, tak kvůli němu! A byla jsem opravdu odhodlaná vyběhnout, ačkoliv tomu asi málokdo uvěří.
Jenže co čert nechtěl...
počasí, počasí, POČASÍ, POČASÍ, POČASÍ, POČASÍ!!! To zatracené POČASÍ!
Řekla jsem si, že trocha sněhu, který se nááhle, na samém začátku jara rozhodl padat, a deště přece nemůžou zhatit mé ušlechtilé plány! Oblékla jsem se, vzala s sebou potřebné harampádí a zamkla byt. Sešla jsem po schodech dolů, až ke dveřím našeho cihláku. Vzala jsem za kliku a otevřela jsem je.
Dovnitř se vehnal prudký poryv ledového větru a bylo to jako facka.
Byla jsem poražena počasím, protože tohle je tak na zápal plic.
A jsem vzteklá! A zoufalá!
Protože když nezačnu dneska, tak kdy vlastně?
Protože když nezačnu dneska, tak kdy vlastně?
Zítra ráno jedu za svým přítelem do Pardubic a vlak mi odjíždí kolem půl šesté ráno. Nový cíl!
Let´s try again!
Let´s try again!